XIV. Viz, mé dítě, jak se země

Viz, mé dítě, jak se země

Ve své kráse zjevuje!

K slunci hledí všecko plémě,

Obět svou mu věnuje.

Sličná růže k němu dyše

Lásku svoji májovou;

Lilie pak ve kališe

Zdvihá k němu duši svou.

Slunečnice zhůru stojí,

Zlato své mu podává;

Violinka myrhou svojí

Pokoru svou vyznává.

Větérkové obletují,

Berouce vše na křídlo,

Ochotně pak obětují

Ambrovonné kadidlo.

A hle! slunce usmívá se,

Zalíbení zjevuje,

Že mu země v také kráse

Obět svoji zjevuje.

Synu! bys se Bohu kořil,

Netřeba bys hrůzným byl,

Nechceť On, jenž krásu stvořil,

By ji člověk – zohavil!