XIV. Vrchy tmavé jsou a jezero sní šedé,

Vrchy tmavé jsou a jezero sní šedé,

prší... mraky visí v nebi jako těžký šat –

leč v mé duši svítí světlo jakés bledé,

a den svítá... do mé duše paprsk pad’.

Majáku svit? Zbloudilou mou loďku vede

do přístavu? Naděje mé hvězda snad?

Na mém okně velký pavouk síť svou přede,

ostříž letí... ptáka slyším naříkat.

A v tom křiku osud, temnou předzvěst smrti –

pohltí mne záhy, mocnou rukou zdrtí.

Chceš, má duše smutná, osudu se ptát,

co Ti život ještě v budoucnosti chystá?

Pohleď na hrob otevřený! Dost v něm místa

pro Tě a Tvé touhy, by v něm mohly spát!