XIV. Z úst cizích zní teď šveholící píseň,

Z úst cizích zní teď šveholící píseň,

Jež moji duši často kouzlila,

Když v dumy teskné ponoříc svou tíseň

V tajemně temných říších bloudila.

Tu sladký zpěv tvůj milým hlasem víříl,

Jak slavíkovy písně táhlý zvuk,

A v srdci mém ty divé boje smířil

A upokojil jeho chvatný tluk.

Od odbyté jak mnohá přešla změna!

Mé srdce touhou tesknou umírá;

Má láska schladla žalem pokalená,

Nadarmo k vzájmu rámě otvírá.

A v ňadrách dme se vzdechův bouře litá;

Kde dříve rozkoš v žáru řinula:

Tam hluboká teď bolesť v tajnu skrytá

Ve snubu s žalem v jedno splynula.

Ó kdo ty doby dá zpět v kráse rovné,

Když spočívala’s v mojí náruči;

Tak milá, sladká v slasti nevýslovné,

Jak ani růže poupě nepučí!

Jediný sen očaří smysly moje,

Ten rozkošný a chvatný lásky sen:

A tím jediným snem v trapné boje

Můj celý život šťastný ponořen!...