XIV. Zas se míhá mezi stromy,

Zas se míhá mezi stromy,

chůze – sladká lahoda!

Pod nožkou jí téměř ani

nezachví se jahoda.

A jak listí hebkou ručkou

rozhrnuje při chůzce,

bílý kvítek vyskakuje

na každičké haluzce.

Na kloboučku imortely,

na srdečku pomněnky –

o, tak jsem si představoval

vždy ty lesní panenky!

Spatří-li mě zas? – o, běda!

kterak že jí uniknout!

Zajme-li mě svými kouzly?

kterak že jí přivyknout!

Opravdu – již ke mně míří

letmo víc – ta lahoda!

Pod nožkou jí téměř ani

nezachví se jahoda.

A já stojím a já trnu,

cítím zas dvé ramínek –

a sotva se dotknula mne,

proměněn jsem v pramínek.

Tu máš! teď ji chladit musím,

šumět, zvonit k zábavě,

zlatý písek, květy sbírat

po celičké doubravě.

Hleďte ji! už mě zas mění

drobné ručky pokynem –

oh, toť pěkné! teď být musím

kvetoucím zas jasmínem.

Musím býti mlád a vesel,

dýchat vůni opojnou,

každou chvilku pěkných květů

hrsť jí dávat přehojnou.

Ach, jak dlouho zaklet budu!

Chvím se v strachu velikém –

v tom zas kyne – můj ty bože!

čím to jsem zas? – slavíkem!

Musím sladké písně zpívat,

až se srdce rozplývá,

leč ta krásná čarodějka

sotva že se usmívá!

Tak mě co den Vesna mění

tajné ručky dotknutím,

a já přece přicházím zas

a čekám ji s pohnutím.