XIV. Zem byla dítětem; myslela,

Zem byla dítětem; myslela,

ona že vesmíru pyšný střed

a k vůli ní Slunce i obloha

a celý širý Svět.

Přišlo jí také už poznání,

divně se chvěje jí srdce dnes,

a je jí jak panence rozkvětlé,

když vešla v první ples.

Po sále hvězdy se chechtají:

„Velký svět není jí ještě znám,

však – hezounká, milounká panenko –

Ty’s za to známa nám!

Na Tebe my jsme už hleděli,

když byla’s v poupěti drobný květ,

když rostla jsi do krásy – samý sen

a sobě celý svět!“

Měsíček čekal hned u vchodu:

„Panenko, žádám Vás – ať tak dím –

za taneček první a poslední

a za ty mezi tím!“