XIV.

Sluha vyvolal při. Těžce a pomalu,

tluče svou berlou, se strážci vešel do sálu

obžalovaný Říha a na lávku sed.

„Aah,“ neslo se tlumeně sálem a slečinka hned

s úsměškem povyhrnula tlusťounký ret:

„Jakže? Ten mrzák také chce právo na ženu mět?“

Hluboce skloněn, jak přimáčknut k zemi,

nepohnut, jakoby k všemu lhostejný, němý,

před soudem, porotci, diváky všemi

seděl tu jako zlomený, smrtelně bled.

Při jménech porotců, vylosování

skloněné hlavy nepozdvih’ ani,

ani když auskultant žalobu čet’.

Předsedou vyzván přistoupil k stolu

před mračně hledící soudce, nehnutý kříž.

Však mlčel a mlčel, jakoby, bědný, v bezmocném bolu

přes vrchy života svého díval se dolů jen, dolů,

jak užaslý otec v odvodním kolu,

jako by říkal: „Co chcete, dělejte se mnou,

odvrzte od sebe, srazte v hlubinu temnou,

však ukončte, ukončte již.“

Než předseda hněvivě nekřikl naň.

Poučen stářím mírně a klidně,

jakby se o jeho štěstí a osud jen staral,

jakoby nerozumné dítě své káral,

volal a vedl ho za sebou vlídně,

podával, churavci, pomocnou dlaň.

Utišen, uváben, pomalu, vláčně,

trhaným, klopýtajícím hlasem,

jakoby s bezdechou námahou, pracně

na sen si vzpomínal před dávným časem,

jakby se vracel z jiného života na tuto zem –:

vylíčil všecko; i jak uděšen spáchaným zlem,

mysle, že zabil, prchal, revolver ztratil;

jak po lese bloudil; k půlnoci k domku se vrátil

a naslouchal, přimáčknut naslouchal lačně;

jak číchsi kroků se ulek’ a z rána přišel sem k městu,

by udal se z vraždy a podrobil přísnému trestu – –

Než po celou dobu, ni teď se nezmínil ani,

jak marně se o smrt pokoušel na lesní stráni,

ač tvrdil, že nabil jen na sebe zbraň.

Předseda potřásl hlavou: Střelíte po ženě,

ač jste chtěl sebe jen zabít – – Prchnete zděšeně,

celou noc kdesi po lesích bloudíte sám

a přijdete zdráv sem! – – Jak uvěřit vám –?

Přec byste trestal též sebe již tam.

Stál Říha bez dechu, němý a tich,

bledý jak závětní papír, jak stěna, jak sníh,

jenž za rána uleh’ do brázdy lích.

Hlava se klonila jako kalich převrhlý,

z prsou se drala pomalu, s námahou slova:

Já věšel se – – Vědomí ztratil – Však šle se přetrhly –

Spadl jsem na zem – – k životu probudil zas – –

Jak? Jakže? Věšel? Toť výpověď nová!

A teď jste si vzpomněl! Proč jste to neřekl dřív?

– Nikdo se neptal.

– – Hm, vědomí ztratil, vzbudil se zas! –

A kam jste dal ony šle? Odhodil as? –

Tak – – Ale vždyť zní to jako pohádka, div!

Potom zástupce ohroženého státu

otázky kladl v křížově vířivém chvatu,

že obletovaly ho jako hněvivé vosy,

když do hnízda kámen jim hodí uličník bosý.

Dorážel na Říhu pro ten revolver hlavně.

Proč nabil již doma? Ať raděj se upřímně dozná,

že tenkrát už vznikla v něm myšlenka hrozná,

že tenkrát už, zuřivě žárle, vycházel z domu

odhodlán, pevně rozhodnut k tomu – –

Že sám se chtěl zabít? Ať tak nemluví naivně.

Proč by to, jak pan předseda podotkl správně,

neudal při prvém výslechu hned? –

Že to vedlejší bylo? A nyní snad není?

Jen škodí si vinník, když výpověď mění,

až ve vazbě uličku hledá, kterou by vyběh’. –

A ten s věšením komickozázračný příběh!

Proč dříve si nevzpomněl naň? Proč teprve teď?

– Jak? Že se styděl? – Arciť, to uvěří každý!

Po ženě střelí. Přijde a udá se z vraždy

a při tom se jako panenka užaslých lidí

za sebevražedné myšlenky, jakés pokání stydí – –

Nyní však ne – Teď již to zjistit nemůže soud,

a uvěří snad a z vězení propustí, z pout.

Seděl tu Říha, do země upřený hled.

Seděl jak žalobcem zdrcen, smrtelně bled.

Však při slovech posledních vážně se zved’,

a jakby se tíhy nesmírné zbavil,

ruku vztáh k nebi a pevně, důrazně pravil:

Vinen jsem, vinen, hříchy a zločiny mnoha

před ženou, dětmi – Chci největší trest

s radostí přijmout, oddaně, pokorně nést

a nežádám milost. Však přísahám před tváří Boha

že nelhal jsem tady, že čistou pravdou vše jest.

Řekl a sed’ a sklonil zas hluboce hlavu.

Šuměla síně, jako když obilí, trávu

pojednou křídlatý vánek lehounce zčeří,

jako když vrcholky stromů se sklání.

Mimoděk mírní se pohledy tvrdé a cizí.

Zlý úsměšek z očí a retů zkřivených mizí.

Cos vkrádá se v srdce. Kdos chápe, kdos věří.

Kdos směje se ještě. Kdos vmýšlí se v zločincův stav.

Umlkl státní, a rukou po vězni máv’.