XIV.

Hrůzy vědomí v dům se mnou přišlo,

hrůzy vědomí ven se mnou vyšlo.

Už jsem nebyl tím, jenž, šťasten, dýchal

radost muk, jenž ze předení města

chápal jen sentimentální tony

sdružené v slaďounké melodie.

V restaurantu jím... Přichází známý...

Jaksi nerad podávám mu ruku.

„Kdybys věděl,“ říkal jsem si v duchu,

„příteli...“ Sed... omylem chtěl píti

z mojí sklenky. Vrhl jsem se na něj.

Lekl se, vybuchl pak ve smích.

Co že na tom? „Ano... jak jste divný...

Vypravují o Vás, že prý nejste

nyní normální... Váš odjezd, milý...“

Pryč.. pryč odtud!.. Rozbrázděný myslí

kráčím, hledím ulicí, vše konám,

cítím jinak... Železný kruh trýzní

myšlénky mé, čelo, na němž jednou,

zanedbávám-li uštknuté své tělo,

koruna zasvítí Venušina.

Radost blyskne – zdusena je rázem

chmurným vědomím... To ťuká, ťuká

jako krůpěj v temeno tvé hlavy.

Duše šílí – chábne pak – a svadá,

neboť v témě krůpěj padá... padá...