XIX A klasy vstávají a klasy rostou.

A klasy vstávají a klasy rostou.

Je kosa ostrá též a pilní ženci.

Nic není hádankou, jen mysl míti prostou

a nezatemnit vlastní existenci.

Jsou hory, dálky jsou, a klasům nic to není.

Nač tázati se, komu vlastně rostou?

Je země, nebe je a klasům nic to není.

Ne, není bolestí: jen mysl míti prostou.

A klas dá zrní své, a zbude z něho sláma.

Jsou teplé úsměvy, je život krása sama.

– A zrní vyroste, a bude z něho klas.

Pak kosa ostrá zas, a zase pilní ženci.

Jen nezatemnit vlastní existenci.

A deštěm růží udusí nás čas –