XIX. BALLATA O HOŘCI.

Ten tmavý hořec, jenž se z mechu dívá,

mi připomíná jedno oko známé.

Tak v přírodě své upomínky máme,

čím dál nás životem štve honba divá.

Ten tmavý hořec, kam kus nebe spadlo,

jižního nebe s hloubkou svou a bleskem,

plá v podjeseni v suchém listí v mechu

a srdce plní staré touhy steskem.

To srdce, o němž myslil jsem, že zchladlo,

zas vře a bije v spěchu,

je plno písní, vzpomínek a vzdechů,

je samo květ, jenž v suchém klíčí drnu;

to způsobil vše, žasem tak že trnu,

ten tmavý hořec, jenž se z mechu dívá.