XIX. BITÍ KŘÍDLY.

Biji křídly – a to jsem vždy činil rád.

Chtěl bych jen vzrostlejší míti, aby větší byl vír,

jím aby vrávoral les a jím aby tisíckrát

znovu zas, znovu zas vypáčen shnilý byl mír.

Bratře lidský, ach, zdali mi říci chceš,

proč jsem já, malý, ticho míru vždy nenáviděl,

leč bojovat nechtěl? To v kořenech vězí lež!

A proto je takový smysl tlukotu mých křídel:

Pískle ještě, já vyvrhl bratry,

chtěje být samoten milován.

Milencem jsa, ubil jsem milou,

chtěje být více milován.

A teď stárnu, a teď stárnu,

tluku, biju svými křídly,

po dvou jasných očích toužím,

v nichž bych čet’: Jsi milován.

Biji křídly – a to jsem vždy činil rád,

dneska však nevraždím jimi, dnes jimi prosím.

Na bratra, milence, přítele je již pozdě si hrát,

les odcizil se mi a hledí na mě pohledem kosým.

Bratře lidský, hleď na mě, ale buď něm.

Je v očích mých schválnost či jsou zplakány z ruda?

Hleď pozorně v zrak můj a tu nalezneš v něm,

k čemu je třeba mlčet, neboť řeč tvá je chuda.

Ó, chtěl bych vzrostlejší křídla mít, aby větší byl vír,

jím aby vrávoral les a jím aby tisíckrát,

znovu zas, znovu zas vypáčen shnilý byl mír

a v zmatku aby v ctnost se svařilo, co jsem měl zločinně rád.