XIX. Čary.

Spěchal Jura ke splavu

požít z rána otavu.

Vodní panna dbalá

závoje tam prala,

na něj zakývala:

„Nechej, hochu, sečení,

pojď, kratičké prodlení.

Poznáš milování,

když tatíček brání.

Padne rosa křehká,

požneš všecko zlehka.“

Sed si Jura ke splavu,

nechal býti otavu.

K panence se smekne,

hladí vlásky pěkné –

co tatíček řekne!

Jura hledí od splavu:

„Máš, panenko, výbavu,

grunt a čtyry koně

jak já na průhoně!

Já řku, kolik pole,

a co ve stodole?“

Spěchá Jura od splavu,

panna nemá výbavu.

Závojové běle

na cestu mu stele,

až ho zmate cele.

Rozehnal se bez dechu

kosou kamsi v pospěchu,

místo otav kosí

čerstvé žitko z rosy – –

Prál tatíček starý:

„Bože, jsou to čary!“