XIX. Cos čekám. – Nevím, co to bude,

Cos čekám. – Nevím, co to bude,

jsem jako koráb na moři,

jenž utkvěl náhle, ticho všude...

van v plachty se mu neboří.

Dost obrněn jsem proti všemu,

v své hrudi cítím silný klid,

a hrozí-li cos srdci mému,

já proti všemu zvednu štít.

Dny plynou suše, monotonní,

jak zrnka písku stejné jsou,

a písní jen, jež v nitru zvoní,

v nich označuji stopu svou.

A skoro neždám sobě změny,

vždyť vím, co zde svým nazývám,

ať zaspím život, v modré pěny

jak utkvělý ten koráb tam.