XIX. Dešť od rána se řinul,

Dešť od rána se řinul,

a v tělo mrazilo,

a srdce, moje srdce

nesměle toužilo.

Po teplé jizbě malé,

laskavých pohledech

dvou věrných, dobrých očí

v chladnoucích večerech.

Po míjejících klidně

v starostech drobných dnech,

při matném světle lampy

sousedských hovorech.

Dešť do večera padal,

a v duši mrazilo.

Ve vsích už rozsvítili –

a srdce toužilo.