XIX. DÍVKA Z PŘEDMĚSTÍ.

Déšť bez konce řine se, lhostejně, mdle

z pustého nebe.

Šat promoklý studí, k tělu lne.

Zebe.

Ulicí chodím. Hodinu? Dvě?

Jak zloděj se ve stínu skrývám.

Ze tmy úkradkem, bázlivě

do oken světlých se dívám.

Srdce mi zamře, zima i žár,

když za nimi stín tvůj se mihne.

Hrdosti bývalé žalostný cár

vzlykotem ubohým plihne.

Týden s nadějí po nocích

jsem nový kostým si šila.

Jak sůl pálí v ráně zatrpklý smích:

Čím jsem ti? Čím jsem kdy byla?

Ty netušíš, nevíš... Já vím... Budou zas

bezesné noci...

Bude tam v srdci život a jas

umírat bez pomoci.

To velké, to pravdivé, život a jas

bude usýchat v něm...

Po letech tvůj-li zaslechnu hlas,

vzepne se, zaštká: Zde jsem.