XIX. Dobrý pastýř.

Ach, dobrý pastýř!

po pláni vlní se stříbro jeho stád,

a v prostřed jejich vlnivého shonu,

tu, prostřed plný lásky zůstal stát,

ozářen světlem sladkých polotonů.

Bdí! Aby nezdřím’ chvílí unaven,

skráň opřel bledou věnce do trnoví;

tak u stáda bdí Svého v noc i den,

kol skrání vínek kvete purpurový.

Svou pastýřskou hůl zaryl Sobě v zem,

Své nohy přibil jedním hřebem na ni,

by nemohl se spasit útěkem,

by nemohl se vzdálit do skonání.

A ruce rozpial a je přibil též,

když klesaly a pohnutím se třásly,

jak jejich štít, jak spásy jejich věž,

by pokojně se kolem něho pásly.

A bílý bok Svůj pro ně otevřel,

zkad krve pramínek se dolů řine,

neb pastýři jich bylo v srdci žel

v té poušti bez cisterny, nehostinné.

A kol se vlní stříbro Jeho stád,

horečným světlem lásky oči hrají,

tak stojí dobrý pastýř dosavad

u cest, jež k věčnosti se protínají.