XIX. Hostýne, Hostýne, otče náš,

Hostýne, Hostýne, otče náš,

Co tak smutně na nás se díváš?

Nedívej se smutně na rod svůj,

Vinu svou již poznává rod tvůj.

Vzniká v něm již cit národnosti,

Aj dočkáš se na něm radosti.

Zotvírá mu srdce tvůj pohled,

Nadějný mu v srdci roste květ,

Oko jeho k tobě se dívá,

Píseň jeho chválu tvou zpívá.

Ráno vychází již nad tebou,

A rod pod tebou již hne sebou.

Aj my hnusně více nespíme,

Ale všickni již se budíme.

Hostýne, Hostýne, otče náš,

Věrné syny, věrné dcery máš!