XIX. Houštinou háje, s měsíce zlatem

Houštinou háje, s měsíce zlatem

my k studánce kradem se šeré,

slova z ní hladká zurčivým chvatem

a postavy skákají steré.

Nejhezčí panna měsíčně bílá,

pak družičky v vlnivém reji,

rusalky hybné, za vílou víla,

ty v závoji vlasů se krejí.

Za nimi v krok se mužíci tlačí,

jak cvrčkové tváří i zvukem,

s bubínkem žabím, píšťalou ptačí,

s much cimbálem, bzukotem, hukem.

Na konec jinoch, jako ten jelen,

z hvězd na čele stříbrné tečky,

v mlhavý šat a v červánky vtělen,

dvě pážata nesou mu vlečky.

Tam až kde vlnky dohrčí v mechu,

tam za keře v stíny si zajdou,

vypijou rosu k tanci a spěchu,

a pak se zas s měsícem najdou.