XIX. Já lásky jsem v žití nepoznal

Já lásky jsem v žití nepoznal

a vždycky kráčel dál a dál.

Já znal ji toliko z doslechu,

jak sladká prý jest na mechu.

A jak je líbezná v poduškách,

kam klesneš v hedvábný jak prach.

Však sladká tu, tam líbezná,

já viděl, jak je vítězná.

Šel městem jsem, tož v Němcích kdes,

kol pik a halaparten les.

Hluk v lidu, bubny zavíří

a vše se hnalo k pranýři,

jenž v prostřed malého rynku čněl;

na pranýři hoch mladý dlel.

Já neptal se, zda vraždil, krad’,

já pouze viděl, že jest mlád.

A hle, tu divokou směsicí

jsem viděl drát se dívčici.

A chůze její byla let,

jejž voják nemoh’ zadržet.

A její oko – to byl blesk,

až před ním pancířů bled’ lesk.

A než se kdokoliv nadít moh’,

již byla dívka, kde byl hoch.

On polonahý u kůlu byl,

pár holomků jej v záda bil.

A jak jej bili, nevydal řev,

a z pranýře tekla jeho krev.

A dívka se tam svíjela,

a lačným rtem krev vpíjela.

A žhoucí k němu vznášela zrak,

a byla při tom krásná tak!

Ba měla v očích plno hvězd...

Tu cítil jsem, co láska jest!