XIX. Jsou jiskry v popeli, a na dně dřímá

Jsou jiskry v popeli, a na dně dřímá

mé tiché srdce jako rudý květ.

Cos mezi námi stojí. Strach mne jímá –

je minulost to? Stíny zašlých let?

Neb šeré hroby duše naše dělí?

Mha prostírá se, zvedá se jak zeď,

na nebi krev se slila s mračnou bělí,

vzplál oblak jako roztavená měď.

Je blízký západ to, jej vše kol tuší?

Neb na východě červánků nach vzplál?

Stesk jakýs divný vstává v mojí duši:

Zda žhavé jiskry v popeli se vznítí,

a věčný oheň zapálí, by vzňal

se v srdci mrtvém, probudil je k žití?