XIX. Ku pohřbu manželky a matky.

Hlas tě Boha všemocného

Volá v stány blažené,

Ctívala jsi vůli jeho,

Béř se v kraje vzdálené,

Tam, kde stálé jaro květe,

Vůni rájem rozsívá,

S růží všechny trny smete,

Svaté v nebi ovívá.

Jaký žel tvůj manžel cítí

V rozedraném srdci svém,

Nelze tomu posouditi,

Kdo nečítal v srdci tvém.

Nic o něm, ctná choti! nevíš

V rakvi zde zabedněné,

Ni o želu tom se dozvíš

Posléz v hrobce studené.

Siré dítky v něžném věku

Matko! jsi ostavila,

Hoře jejich nezná léku,

Smrt jich nebe zkalila.

Darmo slzy hrob tvůj zmáčí,

Matinko! tě volají.

Vzhůru zraky své obrací,

A po tobě vzdychají.

Nechte, ať mé v libém chládku

Tělo sladký spánek spí,

Smrt zničila jeho lásku,

Duch však v sídle Svatých dlí;

Tam za vás u Boha Spásy

S anděli oroduje,

On vám byt na věčné časy

V vlastním domě daruje.

Měj se dobře mílku drahý!

Mé sirotky opatruj,

Život ti vykvete blahý,

Až provedeš úkol svůj.

Tím se moje duše kojí,

Že v budoucím podletí

Po kratičkém časném boji

V mé poletíš objetí. –

Světlo věčně svěť ti jasně,

Choti, máti rozmilá!

Naše láska neuhasne,

Byť i tebe zem kryla.

Za tebou jenž k nebes výši

S vděčnou slzou hledíme,

Tušíme, že v této říši

Zase tebe zočíme.

Buď jí laskav, Kriste Pane!

Až z oblaků přijdeš k nám,

Ať milost tvá vstříc jí vane,

Slávou ji ověnčíš sám;

By zas někdy její tělo,

Jenž smrtelnost složilo,

V novém rouše se zastkvělo,

A s duchem se spojilo.