XIX. Mé dílo? Co as, pane Mílo, chcete o něm znát?

Mé dílo? Co as, pane Mílo, chcete o něm znát?

Jde život všemocný, když zoral, zvláčel, počne osívat.

Tu zrno vzklíčí, v klasy vymetá,

a jindy ne. Jak život chce a dá.

Toť moje dílo – toť vše, čeho schopna jsem.

Vše ostatní – to posou, gestem, posměškem.

Čím duše uzrála, to zjeví umění,

ať z hmoty v tvar se pro zrak promění,

ať barvou zvábí ho, ať tonem padne v sluch,

ať slovem zázračným je okouzlen váš duch –

vždy hovoří ta mocnost, jež zná všechno vyslovit,

ať písní, kovem, kamenem či slovem zradí čistý cit.

Je básník prostředníkem, jako kov

a kámen, barva. Duše probouzí se hudbou slov

a vatrou vzplá na sněžných vrcholech.

Tam vidím bílou ji a sladkou ve svých snech.

A jednou-li jen píseň má ji posvětí,

už klesnout nemožno mi zapomnění v zajetí.

Zřím jasně plát svou vatru v klínu hor,

a čistých duší kol ní – třeba malý – sbor –

ti za mnou přišli tam, těm vstříc můj oheň plál,

je z dálek nehostinných k sobě zval.

A co jim dám? Své srdce spaluji tam na popel,

snad někdo ruce ohřál si, kdo kolem šel.

Což, malý úkol, snadno dostižný to cíl –?

Mně, pane Mílo, duši pokorou a něhou opojil.