XIX. Na Radhošti v růžích z rána

Na Radhošti v růžích z rána

zlatý oblak klečí,

Valašskému kraji, lidu

žehná, blahořečí.

Kam pohlédne – všudy, všudy

krása neskonalá

skvosty své a drahokamy

hojně rozsypala.

Kam pohlédne – všude, všudy

pole, nivy, plesa

a chaloupky rozptýlené

poblíž hor a lesa.

Ve toužebném zanícení

bílé ruce vznáší,

jak by přivinoval k srdci

tu krajinu naši.

Jak by ji chtěl ňadry chrániť

od zkázy a bídy

a jen úsměv, rosu, kvítí

házeť na Beskydy.

A zas hlavu k prsoum chýlí

jak by cítil lítosť,

že Bůh nebyl duši jeho

vtělil v lidskou bytosť.

Že mu věčně není přáno

jeviť lidskou řečí,

kterak tomu kraji, lidu

žehná, blahořečí!