XIX. Nad setím skřivánek výskl,

Nad setím skřivánek výskl,

na čelo klobouk jsem stiskl,

pohněván kráčel jsem z města,

polmi se vinula cesta.

Prošel jsem polovic nivy,

žehrám: Jsou pomluvou živi

v pohorském hnízdě ti lidé,

vítej mi, toužený klide!

Prošel jsem do polou les,

vstříc vběh’ mi toulavý pes,

zřel jsem, že hladov jest,

honil as na vlastní pěst.

U lesa ležela ves.

Lísal se, hladový;

co bylo třeba,

dostal, kus chleba.

Vděčně jej lap...

Hodný jsi chlap,

budu ti přítelem,

dám zas, až přijdu sem,

jen nebuď lidským psem!