XIX. Oblaky Země jsou synové tkliví,

Oblaky Země jsou synové tkliví,

matičku Zemi si krví svou živí,

slzami smývají starobné vrásky,

mladí jí líce a svěží jí vlásky,

ve světův závratně vířivém honu

od věků přes věky do časův skonu

nesou si matku jak v bavlnce měkce.

Oblaky, oblaky, labutí křídla,

šedivé hádanky, mlhová vřídla,

jiter a večerů zlacené znaky,

růžové kolébky, rakevní mraky,

nesete praotců poslední vzdechy,

nesete potomkům první jich dechy –

zdravím Vás, zašlosti, přišlosti lidská!