XIX. Obloha něžně se sklání

Obloha něžně se sklání

v stmívání teskné;

stříbrný úplněk na ní

v snění se leskne.

V zahradě podzimek jemně

travami vzdychá;

se stráně zasteskne ke mně

písnička tichá.

– Luno, jež přicházíš cudná

líbat mé vrásky,

nevíš, kde bloudí má bludná

vidina lásky?