XIX. Od rána dřepěl jsem vesele

Od rána dřepěl jsem vesele

v hospodě při plné sklence.

Se mnou seděli přátelé,

ztracené existence.

Kouřil jsem tabák laciný,

z úst kouř jsem vypouštěl líně,

při tom jsem četl noviny,

zprávy ze soudní síně.

Čet’ jsem o podvodu, o kridě

beze vší morální vzpruhy.

„Nač, bratří, žíti o bídě,

když ještě rostou nám dluhy?!“

O sběhlém studentu stíhaném

četl jsem historku pěknou.

„Bratří, kdo ví kam se dostanem’,

až se nás rodiče zřeknou!“

Četl jsem neslané, nemastné,

pozorně přečet’ jsem všecko

o mladé matce nešťastné,

která své zabila děcko.

„Ten svět je samé vězení

a samá loupež a vražda,

a v tisíceré trápení

zvrhne se radost každá.

„Včera s holkou šel za tmy jsem.

Na moje rámě se věsíc

v rybník se dívala s úděsem.

Teskně v něm shlížel se měsíc.

„Já byl jsem touhou a nocí spit.

Jí rty se zachvěly zrádně:

Co by se dalo bídy skrýt

v tom tichém rybníku na dně!..“