XIX. Odchod Židů z Egypta.

Za dnů příštích Mojžíš lidu hlásal

nově dané Boží příkazy;

mnohý Žid tmy husté s duše střásal,

neklamnými nucen důkazy.

Nastal den, kdy Židé nejprv měli

poslušnost svou Bohu osvědčit,

by si pozdní vnuci připomněli,

jak se Pán chtěl rodu zavděčit.

První měsíc nového měl roku

tímto dnem se slavně stanovit;

první rok to v novém dějů toku,

jímž se národ zas měl obnovit.

Mojžíš slavnost doličoval snažně,

Hospodin jak sám byl poručil;

lid pak chystal všechno k tomu blažně,

o čem vůdce byl ho poučil.

„V ten den beránka mi každý mějte,

ať je čistý, roční sameček,

ysopu též sobě nachystejte

pěkně spořádaný snopeček.“

„Ysop v krvi beránčí se zmočí,

tou pak skropte domu veřeje;

potom už ať nikdo nevykročí,

nikdo nedbej venku na reje.“

„V noci té Pán zbije Egypťany,

každý první syn jim zahyne;

dům však Židů krví znamenaný,

bez všeliké škody pomine.“

„K obyčejům těm se bude znáti

každý Hebrej věrný bez vady;

budoucně-li bude se kdo ptáti,

jaké by to byly obřady,“

„rcete: že to Fáze, obět svatá,

Pán že domy naše pominul,

viděv krví pokropená vrata,

Egyptským když smrtí pokynul.“

„Beránku však ohněm pečenému

kosti nezlomené necháte;

by se strávil, chudých k stolu svému

dostatečný počet svoláte!“

„Na ty svátky jezte chleby přesné,

vy, i každý Israelský vnuk,

aby věděl v té že noci děsné

těstu kysat nedal spěch a hluk.“

„Hole v rukou, obuv na svých nohou,

stoje v řádném těla obleku,

jísti bude každý s pílí mnohou,

pamětliv jsa ctného útěku!“

Všechen národ, vyslechnuv řeč tuto,

krásnému se divil zákonu;

šel a konal, jak mu vyřeknuto,

učiniv svým vůdcům poklonu.

Již se den jim naznačený chýlil

ku slavnému svému večeru,

každý Hebrej těsným kvapem pílil

osvědčit svou v Boha důvěru.

Vše se v domcích svědomitě dělo,

co jim uloženo rozkazem;

srdce v hrudi upevnit se chtělo

novým Boží moci úkazem.

Útrpnost a bázeň duši hnětla

mnícím na Egyptských krušný trest,

blahá naděj’ však jim v mysli kvetla,

že již rabství konec blízký jest.

Starší v nadšení svém neusnuli;

vážným bavili se šepotem,

mladší zatím pokojně se dmuli

silodatným ve snách chrapotem.

S půlnoci, když vlála temná clona,

přede dnem, dřív nežli svítalo,

v stranu tu, kde hrad byl Faraona

mnoho světel už se kmitalo.

A co rostl počet okamžiků,

množila se světla k úžasu;

se světly se vzmáhal hukot křiku,

pláče, běhu bídných chuďasů!

Jako náhlá nebezpečná voda,

kdyby lidi ze sna budila;

jako divých vojů zbraň, když bodá,

kdyby z domu ven je pudila:

taký zmatek, také bědování

u Egyptských slyšet do kola,

druh když druhu jevil z nenadání,

v každém domě že je mrtvola.

Židům ovšem byla povědoma

smutná hluku toho příčina;

čekali však přece tiše doma,

až by přišla jitřní hodina.

Faraon, král, vstal hned v noční době,

on i všickni jeho sluhové:

všechnu trestu vinu dával sobě,

chtěl, by přišli Židů vůdcové.

K nim pak mluvil hlasem měkkým, tklivým:

,Vstaňte, strojte hned se k odchodu!

dávám právo k tužbám spravedlivým,

volnost dávám všemu národu!‘

,Nechť se rychle zástup uspořádá,

jakkoli jest libo, muži, vám:

vezměte i všechna svoje stáda,

ke všemu již svolení své dám.‘

,Se vším lidem jděte z naší země,

neste Hospodinu oběti:

žehnajíce, nakloňte se ke mně,

Pán by pustil hřích můj z paměti!‘

Ihned Mojžíš s Áronem se hnali,

přispět Židům v stavu nudivém,

rychle posly své k nim rozeslali,

by je vybudili kladivem.

Ještě trval nářek úpěnlivý,

Egypťanů trestem zděšených;

a zas počal u Židů shon živý

ze zpráv milých, poslem nesených,

Z bytu do bytu se cvalem kvapí,

druhu hlásá rozjařený druh:

„Bratře, radujme se, od útrapy

vysvobodil všemocný nás Bůh!“

Nikdo se dnes soku nevyhýbá,

ale padá jemu v náručí,

upřímně a laskavě ho líbá –

dnes je u všech zevrub po žluči.

Slunce z hrobu svého vyšlo právě,

aby započalo denní běh,

pablesky své rodíc v celé slávě

spatřilo již Židů čilý spěch.

Slunce samo tuším rychlým svitem

v kraji šířilo tu blahou věst;

maličko a divno! jako kmitem

dostala se do všech osad, měst.

S parou ranní stoupající vzhůru

všude hluk se pojí smíšený;

pohan kvílí v žalostivém kůru,

Žid pak jeví jásot zvýšený.

Žadonili sami Egypťané,

aby lid již k odchodu se měl;

strachem živ že nikdo neostane,

snášeli jim darem, co kdo chtěl.

V domích kde co shromažďují matky –

šaty, vařivo a nádobí;

hlas jim ze rtů vane příliš sladký,

dítek zvědavost je nezlobí.

Báby v náručí buď mají děti,

nebo zbožně k Bohu vzdýchají;

stranou slabí s holí v ruce kmeti

s okem zaroseným čekají.

Muži pracně připravují vozy,

nakládají zboží, nářadí;

dcerky drůbež, synci ovce, kozy

za křiku chtí míti v pořadí.

Všickni hýbali se s mnohou pílí,

práce těžká všem jak zábava,

ukončena tudíž v malé chvíli

byla všechna na pouť výprava.

Sestoupali se už podle rodů,

jak jim vůle vůdců kázala;

hotovili se už ku odchodu,

až by zvučná trouba hlásala.

Mojžíš už se béře na oslici,

tvář mu rajskou slastí plápolá;

bratr Áron jel mu po levici

starší lidu byli do kola.

Všickni ti se spolu brali středem

všeho židovského zástupu,

jejž byl měřil bystrozrakým hledem

Mojžíš ve svém slavném postupu.

Potom stál a divotvornou holí

trubačům všem blízkým pokynul;

sotva trouba mocně zahlaholí,

rázem hlučný jásot pominul.

Mojžíš první padnul tváří k zemi,

za ním všechen Israelský lid;

Áron kněz pak stoje nade všemi

jal se hlasně Boha velebit:

„Velký Bože, mocný Hospodine!

chvála Tobě ze všech srdcí plyne!“

„Otcům dávným dané sliby Tvoje

z nebeského se už řinou zdroje!“

„Odpusť hříchy naše, Pane Svatý!

Hle, dnes lítostí je každý jatý!“

„Milosrdně polož na Svou váhu

mořivého rabství krutou žáhu!“

„Kterak může člověk v ctnosti státi,

když zlé otroctví jej v podlost klátí?

„Dnes že ruka Tvá ho mocně chrání,

dnes se Tobě národ v pravdě klaní!“

„Hnusný nátisk svatou zbožnost moří,

volný národ jen se Tobě koří!“

„Oko Tvoje vševědoucí vidí,

lid že za jho se a za hřích stydí!“

„Dejž ať se Ti, Pane, čest a sláva

národem teď volným vezdy vzdává!“

„Jarmo nectné ráčil’s od nás vzíti,

rač i nad svobodným lidem bdíti!“

„Slyšel národa Jsi hořké pláče,

vyrval’s nás již z ruky zlého dráče!“

„Veď i dále, Pane, plémě vděčné,

díky vzdávať chcem Ti nekonečné!“

„Volný národ nevděk s sebe střásá,

vroucím nitrem ve Tvé cti jen jásá!“

„Tyť Jsi, Bože, všeho blaha pramen!

chválíme Tě z celé duše. Amen!“

„Amen, Amen!“ z nesčetných úst znělo;

Mojžíš pak a Židé vstávali,

množství trub zas slavně zazvučelo,

a hned na cestu se dávali.

Když se hnuli, nikdo nevypoví

zas, jenž zmocnil se jich útroby;

cestu značí sloup jim oblakový,

z něhož v noci zář se urobí.

Posvátné též Josefovy kosti

Mojžíš do otčiny s sebou vzal,

k čemu Josef v dávné minulosti

Židy přísahou byl zavázal.

Bylo Hebrejů zde pohromadě

Šest set tisíc, kromě maličkých,

všickni táhli v nepřehledné řadě

s jarou myslí z krajů Egyptských.

Jedni množství utrpěných bolů

přemítali v živém hovoru;

druzí hlasně divili se tomu

zarytému krále odporu.

Jiní ukázali písní zvučnou,

jak jsou v nitru klidném veselí;

kde kdo radoval se řečí hlučnou,

perné doby že již zmizely.

Zpěvy, jásot, smích a vážné řeči,

děcek pláč, jež ze sna budí hlad,

štěkot psů a hlasy stád, jež bečí,

v divné shodě slyšet odevšad.

Na poušť táhli k Červenému moři,

tam se uhostili v táboru;

vedle stanů mnoho ohňů hoří,

stráže stojí v celém obzoru.

Z mouky skropené, již v plachtách měli,

podpopelných pekli koláčů;

ty jim na svobodě chutněj’ čpěly,

nežli v rabství jídla boháčů.