XIX. PO ROCE

Dvě rozpěněné vlny kdysi

se hnaly na zářivý břeh,

hrot skály čněl tu v cestě lysý

a rozdělil jich jarý běh –

když v bezvětří pak uklidněny

se kdesi v šíru setkají,

jsou bez šumu, bez bílé pěny,

jsou cizí si, se neznají...

Byl koncert; vešla s mužem šedým

a v křeslo vážně usedla,

klid zavládl jí líčkem bledým

a po sále se rozhledla.

Kol skupily se přítelkyně,

ji zdravil vážných matron řad –

o sloup se opíraje líně,

jsem rozhovor moh poslouchat.

Má milá svižně vyptala se

na zdraví dětí, tchyní, tet,

na rýmy, kašle, zlé v tom čase

a dovedla dát recept hned,

i v program hledla, pochválila

ten onen zajímavý bod,

nadšeně přímo hovořila

o jednom střihu z Nových Mod,

pak o nábytku, cukru, kávě –

mluvila s onou lahodou,

jak její máť to znala právě,

když slýchal jsem ji náhodou.

Jas blaha svítil z tváře muži

tam na vedlejším sedadle,

otáčel v ruce kytkou růží,

a všecky byly uvadlé...

Ó štěstí dnů mých rozevátých,

má bílá růže – už jsi snem...

Jen po těch copech dlouhých zlatých

já ještě tebe poznal jsem!...