XIX. PODZIMNÍ VĚTRY,

posvátné větry,

rozneste těžká, vyzrálá semena mojí duše...

Je po žních, země vydala plody.

Pustne kraj, divná, únavná tesknota vane.

Je dávno po květech sladkých a vášnivých.

I moje duše kvetla rudými, sladkými květy.

I moje duše dýchla omamně do těžkého kouzla noci.

O chvíle plodného rozvášnění...

o chvíle sladkého jásotu bytosti oproštěné...

Zajikala jsem se zbožnou radostí nad svými květy.

Plakala jsem mlčelivými slzami za kouzelných nocí,

pohnuta nevýslovnou krásou tvojí,

o živote!

Podzimní větry, posvátné větry...

táhnete krajem a teskný kvil jde za vámi.

Proč všechno pláče a sténá, co vydati má své plody?

Přišli jste, žencové i rozsévači,

bezohledně rvete a nesmyslně rozséváte –

svrchovaně a nevystihle moudře.

Kdesi na planině sesmutnělé,

šlehané vašimi polibky,

dotlívá a rozpadá se hranice.

Sláva života na ní po celé léto hořela.

Chlad kráčí za vámi.

Zima a odpočinutí všemu plodícímu.

Jde za vámi odpočinutí plné víry, plné jistoty,

že přijde nové klíčení,

nový květ,

nové zrání.

Podzimní větry, posvátné větry,

rozneste i těžká, vyzrálá semena mojí duše...