XIX. Sedím u okna,

Sedím u okna,

hledím do kraje,

dumám.

Podivný vidím zjev:

pout vzpomínek

kráčí mou duší. –

Jdou stíny mračné,

nevlídné, rudozračné,

jdou šedé i světlé, bílé,

tiše aniž kdo tuší.

Podivná chvíle.

Hledí na mne; stanou,

jedny se zlobí,

druhé se mračí,

třetím oči planou,

čtvrté žerty robí,

páté lhostejně kráčí,

některé pláčí. –

Mé srdce se chvěje.

Co chcete, volám,

co se to děje?

Tvůj život jsme,

provázíme tě

na tvojí pouti;

proč tě to rmoutí?

Náhody synu,

jsme duše tvých činů.

Dojdeme brzo cíle,

na úžas lidu –

pak bude konec veškeré píle –

dojdeme cíle.

Jdem na pout,

k němu blíž,

ty v čele nesou kříž,

ty za nimi pějí,

jiné se smějí

a mnohé mezi všemi

jsou němy!

Dojdeme sotva, zvíš!

jsme skoro u cíle již!

Neboj se! Nebojíš?