XIX. SŇATEK.

Kvete jabloň v sadě,

Pod ní keř růžiček;

Přelíbezným hlasem

Večerním tu časem

Zpívává slavíček.

Divná věc, bože můj!

To stvoření ptačí

Z hrdélka outlého

Na tolik sladkého

Jak zpěvu vystačí!

Ale jest divnější

Nad slavíčků hlásky,

Kterak do outlého

Srdce panenského

Vstoupí tolik lásky.

Ta když v otruchlelém

Srdci se rozmůže,

Brzo proměněným

Tvářičkám červeným

Do hrobu pomůže.

Když ráno vstávala,

Přišly jsou noviny,

Že padl té noci

Do těžké nemoci

Miláček jediný.

Smutná do kostela

Nevěsta spěchala,

A kudy chodila,

K Bohu se modlila,

Žalostně plakala.

A když jsou pod večer

Klekání zvonili,

Všickni jsou lékaři,

Jak mladí tak staří,

Naději pustili.

Zvoní hrana, zvoní,

Panna již nechodí:

Ale jako spadlý

Kvíteček usvadlý

Na lůžko se kloní.

Zvoní trojí hrana,

Již nepláče panna:

Do stropu dívá se,

Z hoře usmívá se,

Chvátá cos rukama.

Patří, jak milého

Ve pěkném průvodu

Šest mládenců neslo,

Šest panen vedlé šlo,

Kráčejí ke hrobu.

Ona v bílém rouše

Podále tam stojí;

Pak blíže přikleká,

A nic se neleká,

Tři hrstky naň hodí.

Když bylo v půlnoci,

Slyší hlas nad sebou:

„Stroj se, mé dítě, stroj,

Srdéčko upokoj,

Zasnoubím se s tebou.“

V nejpěknější šaty

Hned se oblíkala;

Věneček si panna

Z rozmarýny sama

Do vlasů vplítala.

Větřík od západu

Chlaďounký zavívá:

Hosté známou cestou

Berou se s nevěstou,

Kde ženich přebývá.

Tam kde bydlí spolu,

Ten tichý domeček

Má střechu zelenou,

Komůrku zavřenou

Na věčný zámeček.