XIX Ta hořkosť černých nocí, kam oko se vpijí zas a zas,

Ta hořkosť černých nocí, kam oko se vpijí zas a zas,

ta je juž vůní květů mých a chutí mých plodů.

Potměšilých vteřin neúprosný ras

jedu mi nalévá do číše při Žití hodu.

Ký div, že horkou hlavu zřím v nervósní dlaně sklánu,

květ sehnutý temnem noci, jíž obklopen jest,

květ slákaný chvilkou slunce, a sžehlý v příštím ránu,

květ na kraji příliš ušlapaných cest.

Ale svým stonkem v dobré půdě zakořeněný jsem.

A stokráte raněn stokrát hlavou pohodím pyšně,

se starým člověkem zápasím a zápasím bezodyšně.

Má zahrada mládím zrosena jest a nadšením teplou má zem;

jsem apoštol Nového Žití, a žádné se nelekám rány,

jsem rytíř nového Graalu, jsem rytíř bez bázně i hany.