XIX. To bylo dávno, stále duněly

To bylo dávno, stále duněly

před rušným nádražím v dál těžké vlaky

a plny slzí byly moje zraky,

rty moje naivně děly: Anděli!

Na obličej tvůj něhou zardělý,

na lásky své jsem myslil těžké mraky,

na slova tvá, když rudé kvetly máky,

jsi řekla: „My se setkat neměli!“ –

Tu bolest umíraní schvátila mne,

jíž ani výkřik, slzy neuleví,

kdy čekáš jenom srdce rozdrcení.

A život – ironik pak jednal za mne,

v tvých očích hořících již lásky není

a něha ženy v nich se neobjeví.