XIX. V KOSTNICI.

Sen na novo v hruď královskou

vrh’ símě černých muk;

zvuk hlásný zvonů kostnických

zní v lidstva shon a hluk.

Je plno vlajek na věžích

i znaků na vratech

a hostí tolik odevšad,

že těsno v města zdech.

Kol oken domů zdobených

vřes s kyprou chvojí svit,

a s pochodňovým pomíšen

svěc vonných matný kmit.

Z všech ulic, z dveří veškerých

se déře pestrý dav,

a v šíř i dálku rozvlněn

je příboj lidských hlav.

Kam zaměří ten valný proud,

vše rázem béře v plen;

a smolnic rudým plamenem

chce noc se změnit v den.

A tisícerým plápolem

se vzmáhá jisker dešť,

leč s nebe kaboní se mrak

na bláznů hluk a třešť.

Co v Kostnici dnes, tu a tam

vše spěchá králi vstříc:

sto tisíc rabů úslužných,

sto tisíc záletnic.

V ten městský biřic volá lid:

„Chci volnost jezdcům třem:

prvním to dvěma konšelům

s Hans Hagnem, rychtářem.

Tu vystrojených kupců dav,

tam četný rolník tíh’

a tlupy snědých kejklířův

i žáků žebravých.

A hudebníků, kuchařů

a tanečníků řad,

i zlodějů a nevěstek

sem přišlých odevšad. –

V hluk zvonů, v trub a kotlů vír

i jezdců ryčný pych

žert drsných vojínů se dral

a kupných paní smích.

Za shlukem prostých měšťanův

jde šatem různý cech,

i šlechta s péry na čapkách

a zlatem na šatech.

I městský senát vyzdoben

na pyšné oře sed’,

s ním berlonoš i štítonoš

a konsul naposled. –

Tak rozmazlený Zikmund král

do města vjíždí dnes,

kol něho pestrá ústrojnost

a lesklých kopí les.

Hle, pavezníkův, panošův

i lukostřelcův sbor,

jak v město by jej pojednou

smet’ bouřný sever s hor.

Všech v posled říšských volencův

jel císař strachem bled,

leč ve svém šatě nádherném

jak pyšný páv si ved’.

V žas zevlujících zástupův

se všecek zlatem skvěl,

a rudé vlasy, rudý vous

se váním větru chvěl.

Byl v těsný oděn kabátec

a vyšší jezdců všech,

měl nohy v rudých střevících

a v zlatých střemenech.

Na hlavě baret s korunkou

měl s bílým pérem v před,

a vlnícím se národem

jak bouřným mořem břed’.

Kůň v nádherných byl čabrakách,

až k zemi byl jich schyl,

a zlatý povrch černým jen

vpřed orlem zdoben byl.

Před hlavní Zikmund jede chrám,

kde četný lidstva dav

vždy větším roste přívalem

na vzduté moře hlav.

V něm jako ostrov květnatý

tlum skvostný kněžstva vzrost,

že neví, kamo hledět dřív

má lidská zvědavost.

Viz kardinálův, opatův

říz dlouhých vlečný kraj;

nach na pláštích a na kápích

mdle žlutý hranostaj.

A prostřed kněží papež sám...

Klid na tváři a mír

– leč vylhaný – a kolem stráž

a dvorský kavalír.

Pod baldachýnem říšský skvost

vstříc králi nesen jest,

a kdo ho nesou, vznešených

je říšských hrabat šest.

Ursini vějíř mohutný

z per pštrosích shýbal níž,

Jan z Ulmu bílý klobouk nes’

a Monfort zlatý kříž.

A všude, v před i po stranách

se šíří ambry dech,

a jako sivý obláček

se snáší k hlavám všech.

Zří Zikmund ješitností zpit

ten pestrý na půvab –

a s koně stoupá překonán

ne král, leč Říma rab.

Svou hlavu nízko uklonil,

a schýlil se a klek’,

by líbal střevíc papežův

i pláště okrajek.

Hrd usmívá se papež Jan

a vážně ruku zdvih’,

by žehnal králi, panstvu, všem –

a hluk a chomol ztich’.

A k zemi klesá, s davem dav,

jak první klesl král,

jen jeden papežovi blíž

se nesklonil a stál.

Byl prostou řízou přioděn

a v krásné tváři bled

a na papeže upíral

svůj jasně zářný hled.

Přes prsa štíhlé ruce dal

a růst se zdál vždy výš,

a papež volá: „Proč as, mluv,

ty hlavy neskloníš?

Když všickni klekli, již zde jsou

chci, abys také klek’,

jsem hlava církve, zemí všech,

jsem Kristův náměstek.

Kdos ty?...“ „Syn člověka jsem, věz,

jenž přišel učit lid,

jak druh má druha milovat

a hledat duše klid.

Ty hněv a pomstu přinášíš

a zášť a svár a spor,

já věčný život jsem mu nes’,

ty neseš smrt a mor!

Já mrtvé z hrobu křísil jsem

a vězně prostil pout,

ty hranici však přicházíš

mým učňům podžehnout!“

Aj, Kristus jsi-li, zabloudils,

pryč, prchni, skryj se v hrob;

jsi věky zastíněn, teď já

jsem spásou nových dob!

Či mám, jak tys byl učinil,

snad usmrtit se dát?

Měl’s dřív, než křižoval tě lid,

ty jej dát křižovat!

Je nový světa běh a řád,

jdi, proroku, jdi spat,

tys tesař jen, můj nad krále

však vyšší majestát.

Skloň aspoň lidu příkladem

své hlavy, nedli, spěš,

a po druhé ať s důtkou již

mi v cestu nepřijdeš!“

Leč Kristus vážně ruku vznes

a hlásal: „Lide, věz,

ten není učeníkem mým,

leč Hus, ten chudý kněz!

Hleď pýchu papežskou, viz šat,

zrak smilný, zlostný škleb!

Ten víno v mou že mění krev

a v tělo mé tvůj chléb?

Pryč, kněže! satanem jsi spíš,

jímž lidské ctnosti mrou,

nechť pluviálem zdoben jsi

a trojí korunou!“

Pak na krále se obrátil:

„Ty s ním jsi stejný druh,

však někdy oba odsoudí

duch pravdy vás a Bůh!“

A zase rukou pokynul

a zmizel zrakům všech;

však země náhle potřikrát

se chvěla v základech.

Shluk koní plaše zavířil

a jezdce na zem svrh’,

a kde kdo mohl, skryl se včas,

a kde kdo mohl, prch’.

Spad’ papež z lektik, dozněl zvon,

lid na vše strany tíh’,

strach příšerný ho hnal a rval

po temných ulicích.

Král Zikmund zděšen v plášť se skryl

a na útěk se dal,

až u hradních zdí klášterních

blíž při jezeře stál.

Tma vůkol; z jedné cely jen

mdle svítá lampy jas,

tam jistě světec v modlitbách:

„Vpusť, světče, mě a spas!“

A klepe... Z koby volá kdos:

„Již, Zikmunde, se ztiš,

dům otevřen ti dokořán,

jen vejdi, odpočniž!“

Král vešel; vstříc mu kráčí Hus

a vece: „Poklid měj,

i vězeň můž’ tě pohostit, –

zde zla se nelekej!

A nelekej se těchto pout,

v nichž hynu ukován,

ni kámen tebe nepostraš,

jenž za lože mi dán.

A nelekej se koby mé!

I přes tu oken mříž,

přes hroznou kletbu papežskou

jest Hospodin mi blíž.

Pout tíhu v květný úvinek

mi proměnil těch dnův

a tvrdý kámen pod hlavou

v klín jemný andělův.

V klid bolest zmírnil velikou,

mír v úzkost ňader slal,

dar mnichů, chléb už plesnivý,

jím manou se mi stal.

On řeky vodu bahnitou

u vína změnil zdroj,

když děl: Buď v poutech vítězem

a za mne bojuj boj.

Jeť Jeho posel druhem mým

a lékařem ho mám,

on chodívá mě posilnit

k zlým soudu hodinám.

Vždy přicházívá návštěvou,

když hruď mi sevře žal

a v duši mdlé a sklíčené

stesk křídla rozepial.

Nuž odpočiň!“ I sedl král,

leč zachvěl se a žas...

Kdos velký náhle v kobě stál,

jímž přešlo šero v jas.

A náručí když rozevřel,

a k Husovi šel blíž,

byl jako plamenitý keř

a jako slunný kříž.

Tich mistra k srdci přivinul

a v čelo celoval,

leč nezřel zjevu toho Hus,

zřel pouze plachý král.

Zřel větším Krista noci té

než před tím v čárný den

i vznešenějším, jasnějším –

a v žalný dal se sten.

I chvěl se, na kolena pad’

a rukou zakryl tvář;

vždyť jako břitkých mečů proud

v prs vnikala mu zář.

A Kristus králi pohrozil

a jak se zjevil, znik’;

jak osyka se Zikmund chvěl

a dal se v pláč a vzlyk’.

„Ó pomoz, světče, zažehnej

žár prsou; braň mne, chraň!“

A mistr dí: „Bůh zkouší nás,

jsme lidé; králi vstaň!

Jen před Bohem kleč na nohou.“

„Ty z Boha sílu máš,

Jím lidstvu poslán jsi, o vím!...“

„A přec mě na smrt dáš!“

„Tě zradím-li, Bůh znič můj rod

a mě štvi tam a sem,

běs pekel hruď mi udusej

msty žhavým kopytem!

Ne, přisahám!...“ Bděl, schoulil se

jak vlk, když lapen v klec,

zrak vytřeštil a zaúpěl:

„A já ho zradil přec!“

To rve mě, týrá stále víc

a za snem mučí sen,

ach, ve všech krve krůpějích

jsem hrůzou otráven!

Chci pít, chci pít, chci zapomnět!“

A číši vzal a pil –

a zas snů žralok v moře hrůz

jej tlamou potopil.