XIX. Váš slýchám sten v té smutné noční chvíli,

Váš slýchám sten v té smutné noční chvíli,

pěst vichru když mi buší do okenic,

vy černé lesy! Zmlkly zpěvy pěnic,

jen meluzina hýká tam a kvílí.

Mlh plíživý z vás přízrak vstává bílý.

Zem stůně jesení, vše barvy měníc,

jak otrhaná žebračka, jež ceníc

svou krásu kdys, teď v bídě hladem šílí.

Déšť chladný roztekle mi po skle plíská

a skulinami skučí to a hučí...

Mně po dnech slunných v lesích se tu stýská,

kdy květy pučí a vzduch písní zvučí!

Jsem věru rád, že již je zima blízká,

jež ledného vše sevře do náručí.