XIX. VĚZEŇ.

Jakto na výtoku Donu tichého

Do toho-li moře do Azovského

Stojí v městě Azově vězení temné,

U vězení tom leží dobrý bojovník,

A jisté dobrý bojovník, kozák Donský,

Druhdy slavný Ataman kruhu kozáckého.*)

Není u mládce druha společníka,

A jsou u něho zlé společnice,

Liché družky – na těle smrtné rány;

Není u mládce druha, pomocníka,

A jest jediného nasměšníka,

Tož nasměšníka měsíce jasného.

On-to oknem okrouhlým, mřežovaným

Do vězení pohlíží s veselou tváří,

Jakby se smál z mládence nešťastného,

Z jeho těžké nehody a žalosti.

I rozjařil se bojovník, kozák Donský,

Krev se v něm mládenecká hněvem rozlila,

On k jasnému měsíci takto mluví:

Neslavno nešťastnému posmívati se,

Nečestno z ubitého radovati se;

Já kdybych byl jak jindy na tichém Donu,

Ach, na tichém-to Donu, na mém korábu,

A ty se mi ukázal na nočním nebi,

I na vlnách těch, na hravém toku;

Střelami kalenými tebe, měsíci,

Zahnalbych já za mraky, za oblaky;

Dlouhým bych tebe kopím z mého korábu

Přirazil na samé dno Donu tichého,

Bolestí by tvé líce potemnělo,

Pomračilo se, jak nyní moje.

A však nebude tobě, hrdý měsíci!

Z mojích to slzí radovati se,

Z mé snad ty můžeš krve utěšiti se,

Ranami záhubnými uplývající. –

A on nešťastný mládec – kozák Donský,

Druhdy slavný Ataman kruhu kozáckého,

Rozerval, odtrhal všecky povazky,

Odhalil-to, obnažil hluboké rány;

Z ran krev horoucí odplývala,

Odplynulo proudem i žití jeho, –

Z bílého hrdla duše vyletěla.

Pohasly hvězdy na nočním nebi,

Měsíc do hustých ukryl se mraků,

A mrakové se v déšť rozpustili,

Pláčem svým syrou zemi porosili.