XIX. Vy světel zřídla hvězdnatá,

Vy světel zřídla hvězdnatá,

když z hloubi své tak hledím k vám,

má duše jest jak poďtata,

a přec na mysli okřívám.

Neb vy jste věčnost, spřízněny

tím klidně krásným mihotem,

bez sporu, stálé, blaženy

i blažící svým životem.

A já jsem bytost, schvácená

na délku několika jar,

tu v žal, tu v slast potácená

jen bublina, letící v zmar.

A jsem si sotva pohádkou,

ni sobě nerozluštěný,

dech činy mé, i s památkou

do věkův bouří puštěný.

A přec mi jest, že duši mé

tak příbuzny jste, nejsladší:

či sestry mé, či hvězdy mé –

však o vás že jsem bohatší.