XIX. Vyšumělé jest vše přikrácením snu.

Vyšumělé jest vše přikrácením snu.

By látky hodna pieça byla, strópha,

je třebí projev umu nejslavnější.

Od konservace pěvec počít musí.

Při prvků sbírání vyraz z sil uchování!

Do veliké se rozpnu tož roviny v expansi,

cherubů tisíc Musy v pole postavím,

v se vsaji žár trópů, podmínky nejperfektnější!

Než zavřu hold fanfárou definitivní,

cadencí úhrnou, dedukční, strópha mnohá

přeletět, nad pstrým zakroužiti musí.

Kastrátů snílků čím madonny škola!

Je praeceptorkou, chór jich řídí, učí.

V takt kývá v chorál, ulichocena

mnohými věky; zde přidružím stanci,

ať odposlouchá um a získá v líp.

Hodnoty nepřístupné doteku nečistému

zde zliším, věci vzdálené od zvědy pusté

a prosté příliš. Vmísím hlas a zřím,

je srdce v lásky šelest, něhy šept i hles

jen ucho Dionysa citlivé. Též škeble

znící jak harfa aeolská obsahem záhadným

a zvěstí tajuplnou. Však kde ňadro zvedá

dech v ovaci, ví, nejvíc opěvaná že’s.

Hlas proto tremoluje ve cohesi. Ví:

je láska fatalistická. Vždy blíže musí,

ji táhne k kouzelnici blíž to, vznoří

se vždy nezlomně ten její fatalismus.

Co shodyplno, hrou vždy budiž přiznáno.

Proto po zpěvných stezkách, napojených

trillem v vděk melodií, tíhnu, ježto jsou

to ony, kde křepčili snílci ráje.

A srdce zahlédlo jich božský tanec

a eliský, jej zakřepčí též v mále

v ochotném spodobení. Jenom pýr

mi, plevel smeťte, sčisťte s toury scény!

Ne po cestách jen chromatických, vnov

ti srdce bude v čest kymácet, paní,

v zeleném dómu a divadle slavném

kývat se bude a skvěle scandovat!

Nesbledla sláva posvátného ženství,

novozákonného! Má kořen, patu v srdci,

dóm, altár, lyru, scénu. Orfys milec

své srdce nese, jest dóm, stroj i scéna!

Ni jiskérka Tvé glorioly, paní,

zmařena nebude, jak v přízni vlídné

tkne plektra resonanci. Lyry lůno

zlaté, jež blaho, výkup, obrod, přerod zpívá!

Tak tóny v květy, květ se smění v tón.

Modely mariánské, umělcům jste pstré,

v vás utajeno žítí lidské, krásy ženy,

však model jeden k sformování stačí!

Tož mysl, srdce postať formující!

Ta líc sladká, v niž výkupce sám zříval,

jev, který poslušen, uctíval sám.

Pól portraity! Podstata, smysl, význam blíž!

Tutéž máť milujte, již Christus miloval,

apokalypsy kolos, David, psalmist pstrý

a prophet aidon, již věk opěval.

Sen nepřikrácený o autentismu líce

mateře zbožtěné. Obraz madonny

mé v písni onen buď, ne dohad štětce kýs.

Všech madonn onyxu pěj minstrel slávu!

Od niternosti uchovalé, zdravé,

hold proto počít musí. Látky hodná pieça

by byla, opáčím, zavírám v kruh v bod v návrat

východitě motivu, v memento stálé, živé:

Vyšumělé jest v úkon přikrácením...