XIX. XANTIPPA.

Tak zlá přec nebyla as,

jak líčil kronik ji hlas,

a byla-li, kdo za to můž’;

vždy ona žena, on muž.

On přišel, pokoj a klid,

a hrnce začla mu bít

a zuřit, proč? Nevěděl on,

proč pokřik ten, halas a shon.

On přišel – nebeských hvězd

zář cítil v hrudi své kvést,

prach všední ona a rmut –

Co měl? – Jen bolest a stud!

A v hloubi duše své sám

v tvář hvězdám a noci tmám

si musil přece jen říc’:

za jaké zde zápasí nic!

Nad žití problemem stál,

vše zvážil, pronik’ a znal,

u této sfingy stál něm

a proklínal bohy a zem.

Vše marno, v boje i čas

jak Medusa stála tu zas.

I pochopil: Jsem-li já svit,

stín ona též musí být!