XIX. (Z jara na hřbitově.)

Na všech snítkách jaro mladé,

lehký nádech jako sen

se jak spící hudba klade,

kudy kráčím zamyšlen.

Ne, to ještě listí není,

i ta tráva jako dech,

co v sluch padá v tichém znění

nežli píseň spíš jest vzdech.

Za zdí v poli skřivan jásá,

sotva slet’ sem, rázem ztich,

s věnců bludný vánek střásá

pár jen listů sežloutlých.

V krátce luh se rozezvučí,

květů, zvuků orgií,

země s nebem ve náručí

vesnou až se opijí!

Zde jen ticho – tady kráčí

i to jaro po špičkách,

trilek ptačí mlkne v pláči,

naději zde tlumí strach.

Jeť ta vesna na hřbitově

plna tiché lahody,

cítím na každičkém rově

svatou úctu přírody,

by ti mrtví jen pár sáhů

necítili pod zemí

listů ševel, rosnou vláhu

s budoucími růžemi,

aby se jim sladce zdálo

v tmě jich slepých zřítelnic,

že zde ztratili jen málo,

získali tam stokrát víc!