XIX. Zas jeden záblesk...

Zas jeden záblesk dávných snů

pad’ v pochmurný tok mojich dnů,

jenž plyne nocí divoce:

řeč o mně kdesi zazněla,

má milá na mne vzpoměla

a litovala hluboce!

Jak sopka, která vyhasla,

mé oko chabým leskem plá,

znak prý to nočních probdění,

žár lící mých též odekvet’,

můj obličej prý tak je hněd,

jak uschlý lístek v jeseni,

má chůze je prý závratná,

má hlava těžká, malátná

se kloní k hrudi ospale,

tak zřela prý mne chodníkem

se plížit s shaslým doutníkem

a zívati prý nedbale,

a jestli někdy na tváři

mi slabý úsměv zazáří,

znak zoufání to nezdravý,

jímž bídný hráč svět klamat chce,

když prohrál všechno jmění své

a chystá kulku do hlavy,

je škoda prý mých mladých let,

já míval časem cit a vzlet

a pro vše dobré žáru dost,

snad vášeň prý mne zničila,

a dobrý mrav můj zabila,

jak zdá se, špatná společnosť. – –

Má krásná, zřím tvůj vábný ret

tou vážnou řečí tam se chvět

a výčitek tvých cítím pal,

ó drahá, pravda, že jsem chor,

že vyhasl můj žhavý zor,

a na mé tváři sídlí žal,

ó pravda, vzlet můj utracen,

z mých citů že zbyl popel jen,

že kladu se už v rakev svou –

však divno mi, má spanilá,

proč’s pravý důvod zakryla,

tou řečí dlouhou, přemoudrou!

Ó jsi, má krásná, jako vrah,

jenž skoliv oběť svoji v prach,

se neznán v lidstvo vmísí,

s ním ruku vraha proklíná

a na mrtvého vzpomíná,

že byl tak hodným – – kdysi –.