XIX. Znavené mé srdce, ustaň v bouřném tluku,

Znavené mé srdce, ustaň v bouřném tluku,

blouznivá má duše, více nedoufej!

Slyšíš – vítr skučí? V jeho chmurném zvuku

osud mluví... jemu podrob se a vzdej!

Več tu doufáš ještě? Slyšíš bol a muku,

kterak kvílí? Kdo to lká, se sebe ptej –

v zoufalství svém těžkém k nebi zvedá ruku –

která duše bludná? Klid a mír jí přej!

Život smutný je – a štěstí v světě není –

Snila Jsi jen – trpké bude probuzení,

procitneš a uzříš všeho nahotu.

Doufáš ještě? Což Jsi zapomněla, duše?

V bouři vichru, který skučí v okna buše,

osud mluví – podobá se životu.