XIX.

Když za večera usíná kraj stmělý,

a nad lesy se měsíc vynoří,

jde ona sama ve měsíčním šeru

a s květy smutná tiše hovoří.

A květiny se sklánějí a praví,

když záhonem jde za soumraku mdlá:

Sestřička naše bílá steskem stůně

a žalem její tvář je ubledlá.