XIX.

Večer zas byl... místo Kláry jiná

zlomcovala duší mou. Tak zcela jinak, ovšem,

sílu citů těch a jejich bolestivost

určit dovedou různosti malé.

Jiný vlas... tvář jiná... jistá změna

vždycky je – leč facit: je to žena.

Večer zas... já v sadech ručku jímal,

v ruce volné verše své jsem třímal,

v rozdýchanou tvář zřel, oči rozevřené

mladé dívky. Zdálo se mi rázem,

nová krása mládí slétá na zem...

Schopnost touhy mládí je... a v žití

štěstím je ji v činy přetvořiti...

Ruce žhavé po ženě se vztáhly,

jak se její lokty po mně vzpřáhly,

roué vyskočil... Neb zmizel sad –

vidím pavillon, v něm sebe stát –

s ranou v ústech, v duši s těžkým mrakem,

dítě Anežku s protrhlým zrakem.

V panenkách těch všechno utone...

„Drahý!“ Nebojte se. „Ne – to ne.“