XL. Karličkova.

Ta stolistá růžinka

Bývala mi milá,

Když mi děva čilá

Dávala ji z okýnka

Aneb mezi vrátky,

Kde jsem se s ní scházíval

Večer u zahrádky.

Ach! jak často děvinka

Má mě rozesmála,

Když se plachá bála,

Aby křikem tatínka

Psík nezbudil svojím,

Vědouc, nejsa pod oknem,

Že u vrátek stojím.

Když štěkával z vyhlídky

Krokem sveden klamně

Psíček někdy na mě,

Šeptávala z besídky

Večer při měsíčku:

„To jde sem můj Karlíček,

Neštěkej, můj psíčku!“

Když jsme spolu postáli

U okna neb vrátek;

Každý skoro svátek,

Jak jen růže nastaly,

Dala mi z růžiček

V jednu vkusně svázaných

Několik kytiček.

Ach! to byly růžinky

Barvy čisté, jasné,

K podivu až krásné!

A od jaké děvinky! –

Proto z všeho kvítí

Budu růžinky mít rád,

Dokuď budu žíti.