XL. Mezi horstva velikány

Mezi horstva velikány

zabloudil jsem kdys.

Stráně bystřinami zdrány,

balvany kol rozmetány.

Jako úzký vlys

kolem stavby strmé věže

stezka táhla se,

pod ní vodopádu lkání,

vlna, oř kde bez otěže,

zmítala se v doznívání

v sterém ohlase.

Orel velký nad kaskadou

hřímajících vod

nezastrašen jejich vádou,

vzduchů král svých křídel vládou,

mihal se jak bod.

Krok dle řečiště se šinul

níž, kde půdy sklon

přerván v hlubinu se ztrácel,

lidský hlas kde v jeku hynul

a se hlukem utrmácel

v zmírající tón.

Co teď počít? – Moje cesta

ztrácela se v tmách.

Jako rozbořená města,

která Bůh svou kletbou trestá,

skalin hrot a práh.

Nemám křídel orla k výši

nad ručej se vznést,

zpátky jít – mne mdloba jímá,

rád jsem, že jen z nouze dýši,

nuž ať proud mi, jenž tu hřímá,

kolébavkou jest!

Velké vody padající,

věčna varhany!

Skály s blesky zrytou lící,

zvyklé na sníh, na vichřici,

buďte vítány!

Tlumok šinu pod mdlou hlavu

stulen v řasný šat,

nechám buráceti vody,

hroty skal žhnout v zlatohlavu

a pln úkoje a shody

pokusím se spat.

Jaká noc a jaké snění

v této poušti skal!

Strmější než v zoři denní,

v šera rubáš zahalení

v nekonečnou dál

sněžní obři trčí kolem

v černý jak noc vzduch,

po životě stopy ani...

Nehostinným štěrku polem

vod jen šumné dopadání

v znavený zní sluch.

Pouště, strže, regiony

hrůzy, zděšení!

Slyš, proud jako puklé zvony

z jásotu se mění v stony

zmaru, zničení!

Zde snad smrti tajuplná

s žitím spona je,

síla, velikost v ní mluví,

když ta zpívající vlna

v klíně země, staré chůvy,

v echa roztaje!

Usnout nelze – chodí kdosi

v šeru skalných stěn –

cestu hledá ven a prosí...

Na protěži v kapkách rosy

zmírá smutně den.

A když hvězdy posléz vzplanou

v tuto skalnou číš,

pak jen souzvuk, hudba, krása,

jež plát, zníti nepřestanou,

dí mi, hymna mnohohlasá,

oč jsem nebi blíž!