XL. Nemohu víc myslet, nemohu víc psáti,

Nemohu víc myslet, nemohu víc psáti,

jako studna ona vyčerpaná jsem,

v žáru slunce vidím pramen vysýchati,

křišťálová voda stojí nade dnem.

Červen žhavý je a den se zvolna krátí,

vyprahlé je kolem vše a horká zem,

bouře blízka je, zřím mračna vyvstávati,

parno, dusno – prach se zvedá nad drnem.

Duše moje žízní, žhavá jsou má ústa,

moje ruce pálí a má touha vzrůstá –

z života bych číše chtěla jednou pít!

Za bouře a blesků, v jejich záři rudé,

slastí zmírat – ať pak třeba konec bude!

Nemohu víc myslet – žít bych chtěla, žít!