XL. Sní matička Věčnost zamlklá,

Sní matička Věčnost zamlklá,

hruď se jí tichounce zvedá,

kam zaletí snem, hned z mlhovin

hvězda se třepotá bledá.

Kdy tlačí ji můra tajemná,

vzlyká, v snách rukama lomí, –

v tmách dohřměla někde světů strž,

tady – snář vtipkuje gnomy.

Máť chladna jest, ač k ní v lichotách

mazlí se lidská ta havěť,

v snech hvězdných ji bádá dotěrně,

pod hlavou hledá jí závěť...

Ba vyslovit její myšlénku,

ABC hláskuje řečně, –

chtíc mateři přerůst nad hlavu,

dítětem počíná věčně.

A matka? Hlavy nezvédne,

nad věků mohylou dřímá,

jen pod řasy kdo jí nahlédne,

jakby pil máku, už klímá.

My – dovádivých to dětí mrav –

o ni se staráme kata,

a přece jen za hrob z kolébky

jest nám ta matička svatá.

Máť nemluvná, věku usíná,

má nás přec na smrt až ráda,

ač, matka kde snící světicí,

divná tam bývá vždy vláda – –