XL. Tak málo přírodě jsme věrni,

Tak málo přírodě jsme věrni,

až nehodno to mudrce –

ti jedni citem malicherní,

ti druzí zhola bez srdce.

A ještě hůř kdo v převrácení

ten trochu lidství natrhnou,

že znavení a přesycení

i tužby lidské zavrhnou.

Jak zcela v jiné stojí tváři

ta velká všeho mistryně:

s tisíci světů hospodaří

a broučka pozve k hostině.

V den slunce na noc doprovází,

v noc hvězdy tká si do roucha,

a přec u každé poupě vchází

a jeho přáním naslouchá.

A přec pro hled svůj všehomírný

ni stéblo láskou nemine,

a ještě její cit nesmírný

co rosa v den se rozplyne.