XL. VYSLANEC.

Tak s Rinaldem se sešla Angelika!

To pěkná scena!... Ferragú hned za ní

i Sakripant... Pak najde poustevníka

a jeho úskokům se stěží brání.

Ebuda... ostrov... Ruggier sem vniká,

ji osvobodí, v lásky divém vzplání

chce zmocnit se jí... vezme prsten zlatý...

Ó bída! Konec! – V chází otec svatý.

Tak, Legnano se vzdalo... Hanba! Hanba!...

Kdo oblehal je s francouzskými psy,

než milý spojenec náš Alfons d’Este?

To příliš mrzké! Podlé – Všecky blesky

a kletby na to! – Co tu chcete, pane?

Snad omlouvati svého vévodu?

To věru špatného sem vyslal posla,

jen obraťte se rychle na podpatku

a řekněte mu, že jest v klatbu dán,

že ztratí vládu... že, jak papež jsem

a sluji Julius... Chce smířit mne?

A vámi snad? – To směšné, příliš směšné!

Proč, Svatosti? Kdo jste? Jsem Ariosto!

Ten básník snad? Z úst vaší Svatosti

to dvakrát cenné jméno, zvedám je

jak laur na Kapitolu Petrarka.

S tím k šípku jděte! – Samé hlouposti

jen v hlavě máte, samé kudrlinky...

To nejednou již řek’ mi kardinál.

Legnano vzdalo se... Jak vzdát se mohlo?

Proč zůstal pán váš v spolku s Francouzi?

To neposlušnost... vzdor... To žádá trest!

Já vystoup’ z Ligy, on měl za mnou hned,

a zatím tajně držel s těmi lotry!

Mne raní mrtvice!... Pryč s vámi, pryč!

Jste všickni smečka zrádných šibalů.

A vy tu stojíte? – A vaše oko

se směje, vaše rty se smějí, všecko

se směje na vás, v koutkách vašich úst

smích, hádě, kmitá se – vy držíte

s tím vévodou a k smíchu můj vám hněv,

však schvátí vás i jej! Ó ano, schvátí!

Jak stojíte zde! – Což mne neslyšíte?

Já v klatbu dám vás, vás i vévodu –

Nu aspoň slovo, pohyb... Jako sloup

zde civíte... ó já se z toho zblázním,

a vy jste klidný... Já vás proklínám!

Jak, Bože Rolandův, jen rozum najít?

V které z těch láhví jest as uzavřen?...

Cos tady třeba podivného zbájit!...

Jan, slepý kněz... Let Afrikou!... Ký sen!

Zde třeba bude mnoho říc’ i ztajit...

Jak vylíčiti Harpyjí mám plen?

Však zpátky zjevy! – On se zvolna zvedá,

svou třímá hůl a moje záda hledá.

Jste ještě tady? – Co tu chcete, pane?

Rád věděl bych, co říci vévodovi.

Je v klatbu dán a celá jeho zem.

Nač papež byl bych, abych blesky metal

a první, věřte, u svatého Petra!

jej zasáhne!... A Roland, šílí, zuří!...

Že zuřím, šílím?... vy si troufáte?

Jsem jasně při rozumu! Okamžitě

dám bullu sepsat proti Alfonsovi

a vás... a vás... Jak jen jej uzdraviti?

Vy uzdravit mne chcete? Jen mu podat

tu láhvičku, v níž rozum jeho zavřen.

Jste blázen! Blázen! – S blázny nejednám!

Váš pán je zrádce, lotr, farizej,

je horší nad kacíře všeho světa,

je horší nežli ďábel, Antikrist...

A k míru sjednání mi pošle blázna,

jenž bláznovství své chce mi namluvit.

To odpykáte oba! – Vy jak on!

Jej v klatbu dám, vás hodím do moře!

A basta! Do moře!

To skončí zle... vždyť bezdné moře jest

a papežský hněv nezná slitování,

mně k epopeji schází zpěvů šest

a doma čeká Alessandra, paní...

Ta ňadra samet... oči plné hvězd...

Jsem hotov s poselstvím a chvátám za ní.

Spát s raky mořskými se řekne lehce,

s ní spáti, ano; s raky se mi nechce.

Hned pište bullu... Alfons v klatbu dán...

Vyslance jeho hoďte do moře!

Ať pozná svět, kdo vládne v křesťanstvu!

Co? – Ticho kol? – Kam zmizel onen blázen?

Já dusím se... Ó pomoc! pomoc! pomoc!

Kdo větší blázen byl tu – já či on?